Vejce zmizelo z hnízda, skořápka leží rozkousnutá pod stromem a po pachateli ani památky. Pokud máte v honitbě bažanty, koroptve nebo budky pro dutinové ptáky, dříve nebo později se setkáte s prací kuny. Tahle mrštná, chytrá a věčně hladová šelma patří mezi nejúspěšnější predátory našich lesů i lidských sídel a její vztah k vejcím je téměř legendární.
V Česku žijí dva druhy, které si laik snadno splete: kuna lesní a kuna skalní. Pro myslivce není rozlišení akademickou hříčkou, ale praktickou nutností. Liší se způsobem života, územím, kde je potkáte, i tím, jak moc se dostávají do konfliktu s drobnou zvěří a člověkem. Pojďme si obě šelmy představit tak, abyste je v honitbě poznali na první pohled i podle pobytových znaků.
Dva druhy, dvě povahy
Kuna lesní (Martes martes) je, jak název napovídá, obyvatelkou souvislých lesů. Vyhledává staré porosty s dutinami, hustým podrostem a klidem. Je plachá, váže se na les a lidským sídlům se zpravidla vyhýbá. Kuna skalní (Martes foina) je oproti tomu odvážný oportunista. Původně obyvatelka skalnatých strání a kamenitých svahů dnes s oblibou osídluje vesnice i města, kde jí půdy stodol, ploché střechy a motorové prostory aut nahradily skalní rozsedliny.
Obě kuny jsou si velikostí podobné: štíhlé tělo dlouhé zhruba do půl metru, dlouhý huňatý ohon, který slouží jako kormidlo při šplhání, a typicky lasicovitý protáhlý trup. Hmotnost se pohybuje řádově kolem jednoho až dvou kilogramů, samci bývají statnější než samice. Rozdíl mezi druhy ale poznáte spolehlivěji podle detailů než podle velikosti.
Jak je v honitbě rozliším
Nejnápadnějším poznávacím znakem je takzvané náprsní zrcátko, tedy světlá skvrna na hrudi a krku. Právě ono prozradí, kterou kunu máte před sebou:
- Kuna lesní má zrcátko žluté až oranžové, kompaktní a obvykle zaoblené, které nezasahuje na přední běhy.
- Kuna skalní má zrcátko čistě bílé, větší a často rozdvojené dvěma výběžky směřujícími na přední nohy.
Další vodítka pomohou zejména při pohledu zblízka nebo na úlovku. Kuna lesní má tmavší, kaštanově hnědou srst, čenich tmavý a tlapky hustě osrstěné i na polštářcích, což je adaptace na chladný lesní život. Kuna skalní je celkově světlejší a šedavější, má růžový až tělově zbarvený čenich a tlapky méně ochlupené. V terénu vám ovšem nejčastěji poslouží spíš úvaha o prostředí: kuna na půdě chalupy v podhůří bude téměř jistě skalní, zatímco zvíře pozorované hluboko ve smrkové monokultuře daleko od stavení bude spíš lesní.
Pobytové znaky a stopní dráha
Kuny po sobě zanechávají charakteristické stopy. Otisk vykazuje pět prstů s drápky, ačkoli palec se nemusí vždy obtisknout. Ve sněhu poznáte typickou stopní dráhu lasicovité šelmy: dvojice nebo skupinky otisků způsobené tím, že zvíře skáče a klade zadní běhy do míst předních. Trus bývá tmavý, stočený a často obsahuje zbytky srsti, peří, kostiček nebo pecek, protože kuny v létě a na podzim hojně konzumují ovoce. Najít jej můžete na exponovaných místech, kterými si značkují teritorium.
Jídelníček: proč ta vášeň pro vejce
Kuny jsou všežravci s výrazným sklonem k masité potravě. Loví hraboše, myši, veverky, ptáky a jejich mláďata, nepohrdnou žábami, hmyzem ani mršinou. V sezóně se ovšem dokážou přeorientovat na bohatou nabídku ovoce, bobulí a plodů, takže na podzim jejich trus často voní po třešních či jeřabinách. A pak jsou tu vejce.
Hnízdo plné vajec je pro kunu ideální kořist: vysoce výživná, nehybná a snadno dostupná. Díky schopnosti šplhat se dostane i k dutinovým hnízdům a do budek, kam se pozemní predátor nedostane. Pro myslivecké hospodaření to znamená konkrétní starost zejména tam, kde se snažíme podporovat hnízdění bažantů, koroptví nebo kachen. Kuna dokáže během několika nocí vyplenit celou snůšku a u kachen na hnízdě zlikvidovat i sedící samici.
Pozor je třeba dávat i u budek pro sýčky, sovy a drobné pěvce v rámci ochranářských projektů. Pokud nejsou opatřeny ochranou proti šplhajícím šelmám, stávají se z nich pro kunu prostřené stoly. Zkušení myslivci proto budky vybavují plechovými límci na kmeni nebo prodlouženými vletovými tunely.
Životní cyklus a chování v průběhu roku
Reprodukce kun je učebnicovým příkladem takzvané utajené březosti. Páření probíhá v létě, zhruba od června do srpna, ale vajíčko po oplození zůstává dlouho v klidovém stavu a vlastní vývoj plodu se rozběhne až koncem zimy. Mláďata se proto rodí na jaře, obvykle v dubnu. Tato strategie zajišťuje, že potomstvo přichází na svět v období hojnosti.
V průběhu roku se mění i chování, které je dobré znát:
- Léto je obdobím říje, kdy jsou kuny aktivní a samci se hodně pohybují za samicemi.
- Podzim přináší dostatek ovoce a mladé kuny se osamostatňují a hledají vlastní teritorium, takže přibývá pohybu i konfliktů.
- Zima odhalí ve sněhu jejich stopy a prozradí trasy; kuny nezimují, jsou aktivní celoročně.
- Jaro je dobou odchovu mláďat a největšího tlaku na hnízda drobné zvěře.
Kuna skalní je navíc proslulá konflikty s člověkem. Okusuje kabeláž v motorech aut, hřmotí v noci na půdách a dokáže pěkně potrápit majitele chalup. Tyto škody nemá myslivecké hospodaření na starosti, ale dokreslují, jak přizpůsobivý a chytrý je to tvor.
Kuny v myslivecké praxi a v zákoně
Obě kuny jsou podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, zařazeny mezi zvěř, kterou lze lovit, a mají stanovenou dobu lovu. To z nich dělá legální předmět mysliveckého hospodaření, na rozdíl od některých jiných lasicovitých šelem, o kterých bude řeč v souvisejícím článku. Konkrétní termíny dob lovu se řídí platnou vyhláškou, proto si je před každou sezonou ověřte v aktuálním znění, abyste lovili v souladu s předpisy.
V praxi se regulace stavů kun zaměřuje hlavně na lokality, kde chráníme drobnou zvěř. Při lovu i celoroční práci pamatujte na několik zásad:
- Chraňte hnízdiště technicky: límce na sloupcích budek, zabezpečené voliéry a líhně, oplocení odchovných zařízení.
- Sledujte pobytové znaky a veďte si přehled, kde se kuny zdržují, abyste mířili péči tam, kde je opravdu potřeba.
- Respektujte druhovou ochranu ostatních lasicovitých a vždy bezpečně rozlište kořist, abyste neohrozili chráněné druhy.
- Dodržujte doby lovu a etiku; cílem je vyvážená honitba, ne vyhubení predátora, který je přirozenou součástí ekosystému.
Ve Šluknovském výběžku a podobně členitých krajinách s mozaikou lesů, skal a roztroušených sídel se ostatně potkávají oba druhy. Kuna lesní vládne souvislým hvozdům, kuna skalní obývá vsi a kamenité stráně. Pozorný myslivec tu má jedinečnou příležitost srovnávat obě šelmy v jejich přirozeném prostředí.
Shrnutí
Kuna lesní a kuna skalní jsou si na první pohled podobné, ale liší se prostředím, zbarvením a hlavně tvarem náprsního zrcátka, žlutého a celistvého u lesní, bílého a rozdvojeného u skalní. Obě jsou všestranní predátoři s mimořádnou vášní pro vejce a obě mohou citelně zasáhnout do hnízdění drobné zvěře. Jako lovná zvěř se stanovenou dobou lovu patří do mysliveckého hospodaření, jehož smyslem je rozumná rovnováha mezi predátorem a kořistí. Kdo zná jejich biologii, povahu a sezónní rytmus, dokáže chránit svěřenou zvěř, aniž by z kuny dělal nepřítele, kterého je třeba vyhladit.
Foto: Thomas Nolte / Pexels