Když se nad podzimní krajinou ozve charakteristické „ga-ga-gak“ a na ranní obloze se objeví ukázněný klín táhnoucích hus, ví každý myslivec, že přišel jeden z nejnapínavějších okamžiků loveckého roku. Husa velká je největším a u nás nejrozšířenějším druhem naší vodní pernaté zvěře a patří k těm živočichům, kteří dokáží během několika desetiletí výrazně změnit svůj vztah k člověku i ke krajině.
Z plaché tažné zvěře, kterou jsme znali převážně jako protahující hejna nad rybníky, se stala částečně přizpůsobivá zvěř, jež u nás stále častěji i hnízdí a zimuje. Pro myslivce to znamená nejen vděčný objekt lovu, ale i zvíře, jehož biologii a chování je třeba dobře znát, chceme-li ho lovit zodpovědně a úspěšně.
Jak husu velkou poznáme
Husa velká (Anser anser) je předkem domácí husy a její statná postava se nedá přehlédnout. Dospělý kus dosahuje hmotnosti zhruba tří až čtyř kilogramů, mohutní houseři bývají ještě těžší. Šedohnědé zbarvení s světlejším bříškem, mohutný oranžově růžový zobák a růžové běháky tvoří spolehlivé poznávací znaky.
V letu zaujme světle šedá náběžná hrana křídel, která husu velkou odlišuje od příbuzných druhů. Důležité je naučit se rozeznávat ji od dalších šedých hus, které k nám táhnou ze severu:
- Husa polní – tmavší, s oranžovou páskou na černém zobáku, typický zimní host.
- Husa běločelá – menší, s bílou „lysinkou“ na čele a černým příčným žíháním na bříšku.
- Husa velká – nejsvětlejší a největší, s jednolitě světlým zobákem.
Pro lovce je správné určení druhu naprostou nutností. Husa polní a husa běločelá jsou sice rovněž zvěří, kterou lze lovit, ale jejich doby lovu a postavení se mohou lišit, a v jednom hejnu se navíc mohou objevit i zvláště chráněné druhy, jako je husa malá. Kdo nedokáže spolehlivě určit, na co míří, ten by neměl mačkat spoušť.
Život u vody i na poli
Husa velká je zvěří dvou světů. Noc a poledne tráví v bezpečí otevřené vodní hladiny, ráno a večer vytahuje na okolní pole za potravou. Je téměř výhradně býložravá – spásá zelené části rostlin, vybírá zrno na strništích, na podzim a v zimě s oblibou navštěvuje ozimy a pole s posklizňovými zbytky kukuřice nebo řepky.
Právě tahle vazba na zemědělskou krajinu z ní místy dělá zvěř působící hospodářské škody. Hejna o stovkách kusů dokáží spást vzcházející ozimy nebo zadupat podmáčené pozemky. Myslivecké hospodaření tu má dvojí roli: lovem početné stavy regulovat a zároveň přispívat k tomu, aby zvěř i zemědělci mohli krajinu sdílet.
Husy jsou nesmírně společenské a opatrné. V hejnu vždy několik kusů „drží stráž“ s nataženými krky, a stačí málo, aby celé hejno vzlétlo. Tato ostražitost je pro lovce největší výzvou – husa velká patří k nejchytřejší pernaté zvěři vůbec a velmi rychle se učí, kde jí hrozí nebezpečí.
Hnízdění a rodinný život
Husy velké jsou věrné a vytvářejí trvalé páry. Hnízdí už časně zjara, často ještě v dozvucích zimy, v rákosinách, na ostrůvcích a v podmáčených porostech v okolí vod. Husa snáší zpravidla čtyři až šest vajec a sedí na nich sama, zatímco houser hlídá v blízkosti.
Housata jsou prekociální – krátce po vylíhnutí opouštějí hnízdo, plavou a samostatně se krmí, rodiče je však ještě dlouho vodí a brání. Rodinné svazky vydrží i několik měsíců a často přetrvávají i během podzimního tahu, takže v táhnoucím klínu nezřídka letí pohromadě celá rodina. Tuto vazbu by měl mít lovec na paměti – sklopit vodící kus znamená ohrozit i mláďata, byť už odrostlá.
Tah a zimování
Husa velká je tažný i přelétavý druh. Naše hnízdící populace zčásti odlétá na jihozápad Evropy, k nám zároveň od severu a severovýchodu přitahují hejna ze Skandinávie a Pobaltí. V posledních desetiletích stále více hus u nás díky mírnějším zimám i přezimuje, zejména tam, kde najdou nezamrzlou vodu a dostatek potravy na okolních polích.
Vrchol tahu připadá na podzimní měsíce a právě tehdy zažíváme nad krajinou nezapomenutelné scény – dlouhé klíny táhnoucí ve výšce, hlučné svolávání a každovečerní přelety z nocoviště na pole. V oblastech jako Šluknovský výběžek či jinde v pohraničí, kde se prolínají rybniční soustavy s rozlehlými poli, lze pozorovat opravdu početná hejna.
Pro myslivce má znalost těchto tahových cest a denního rytmu zásadní význam. Kdo zná nocoviště a hlavní směry, kterými husy ráno vytahují na pole, dokáže předvídat jejich pohyb i naplánovat lov nebo sčítání zvěře.
Lov husy velké
Lov hus patří k nejnáročnějším disciplínám lovu pernaté. Vyžaduje dokonalou přípravu, znalost terénu a hlavně pokoru a trpělivost. Nejčastěji se uplatňují dva způsoby:
- Lov z úkrytu na poli – lovec se před svítáním zamaskuje na poli, kam husy vytahují za potravou, často s pomocí vnaděných míst, vábniček a maket napodobujících pasoucí se hejno.
- Lov na přeletech – využívá pravidelných ranních a večerních tahů mezi nocovištěm a pastvou, kdy lovec čeká v ose přeletu.
Vždy je nutné respektovat zákonem stanovené doby lovu, které se u jednotlivých druhů hus liší a mohou se měnit, proto si je každý myslivec ověří v aktuální vyhlášce. Lov vodní pernaté se navíc řídí dalšími pravidly, například zákazem používání olověných brokových nábojů v mokřadech, na což je dnes třeba obzvlášť dbát a volit ocelové či jiné netoxické brokové náboje.
Naprostou samozřejmostí musí být dohledávka. K lovu vodní pernaté patří dobře vycvičený ohař nebo retrívr, který spolehlivě přinese sklopený nebo postřelený kus z vody i z porostu. Lov bez upotřebitelného loveckého psa je u tohoto druhu zvěře nejen nepraktický, ale i eticky problematický – zraněný kus, který nedohledáme, je selháním myslivce.
Husa velká v myslivecké praxi
Husa velká je vděčnou zvěří hned v několika ohledech. Poskytuje kvalitní a chutnou zvěřinu, je atraktivním objektem lovu a zároveň zvěří, jejíž početnost je nutné v kulturní krajině regulovat. Odpovědné myslivecké hospodaření zahrnuje:
- pravidelné sčítání a sledování stavů na nocovištích a tahových cestách,
- přiměřený lov respektující dobu hnízdění a vodící kusy,
- spolupráci se zemědělci při řešení škod na polních kulturách,
- ochranu klidových zón na vodních plochách, kde zvěř nocuje.
Husa velká nám tak připomíná, že myslivost není jen lov, ale především péče o zvěř a krajinu. Kdo se naučí číst v hejnech táhnoucích hus, rozpoznávat jednotlivé druhy a chápat jejich rytmus mezi vodou a polem, získá nejen lepší šanci na úspěšný lov, ale i hlubší vztah k jednomu z nejvelkolepějších přírodních divadel našeho podzimu. A právě v tom okamžiku, kdy se nad ranní mlhou ozve hlas táhnoucího klínu, pochopí, proč patří husa velká k nejcennější zvěři našich rybníků a polí.
Foto: Patrick Droog / Pexels