Vrkání hřivnáče patří k zvukům, které neodmyslitelně provázejí české lesy od časného jara až do podzimu. Hluboké, ospalé „hú-húú, hu-hu-hu“ se nese z korun stromů a mnozí ho považují za samozřejmou kulisu krajiny, aniž by tušili, že patří našemu největšímu a zároveň nejúspěšnějšímu holubovi. Holub hřivnáč se totiž z plaché lesní zvěře proměnil v jednoho z nejpočetnějších opeřenců našich polí, parků i městských sídel.
Pro myslivce je hřivnáč zvěří se zvláštním kouzlem – je rozšířený, dobře dostupný, a přitom jeho lov vyžaduje znalost, fištrón a špetku polní fortele. Kdo ho podcení, vrátí se domů s prázdnou brašnou, protože hřivnáč je překvapivě ostražitý a chytrý pták.
Největší z našich holubů
Holub hřivnáč (Columba palumbus) je na první pohled k nepřehlédnutí. Měří kolem čtyřiceti centimetrů a je výrazně mohutnější než holub domácí či hrdlička. Modrošedé zbarvení doplňuje narůžovělá hruď a dva nezaměnitelné poznávací znaky:
- Bílé skvrny po stranách krku – „hřívka“, podle níž dostal hřivnáč své jméno; u mladých ptáků ještě chybí.
- Bílé příčné pásky na křídlech – nápadné zvláště v letu, kdy je nelze přehlédnout.
Hřivnáče lze snadno zaměnit s menším holubem doupňákem, který hnízdí v dutinách stromů, postrádá bílé znaky na krku i křídlech a je u nás mnohem vzácnější. Pro lovce je rozlišení obou druhů důležité, neboť doupňák bývá chráněn a v žádném případě by neměl být zaměněn za lovného hřivnáče. Charakteristický je i hlučný start hřivnáče s plácáním křídel a jeho elegantní svatební let, kdy samec prudce vystoupá, na okamžik zatřepetá a opět se snese.
Co hřivnáč žere
Hřivnáč je výhradně býložravec a jeho jídelníček se v průběhu roku výrazně mění. To z něj na jednu stranu dělá zvěř působící zemědělské škody, na druhou stranu i atraktivní objekt lovu na vnadištích a polích. Vyhledává především:
- vzcházející ozimy, řepku a jetel, na nichž dokáže početné hejno napáchat citelné škody,
- obilná zrna na strništích po žních,
- žaludy, bukvice a jiná lesní semena, zejména na podzim,
- bobule, plané ovoce a v zimě i pupeny.
Schopnost hřivnáče přizpůsobit potravu nabídce krajiny je hlavním důvodem jeho úspěchu. Tam, kde se střídají lesy s rozlehlými poli – a takových míst je v české krajině většina – nachází bohatě prostřený stůl po celý rok. Hřivnáči se proto stahují na pole v hejnech, která mohou čítat stovky kusů, a právě tato koncentrace dělá z lovu na poli nejúčinnější způsob.
Hnízdění a rozmnožování
Hřivnáč je plodný pták, který dokáže hnízdit i dvakrát či třikrát do roka, od jara hluboko do léta. Hnízdo je překvapivě chatrné – řídká plošinka z větviček, často umístěná v koruně jehličnanu nebo v křoví, kterou bývá zespodu vidět prosvítající obloha. Samice klade zpravidla dvě bílá vejce.
Mláďata, nazývaná holoubata, krmí oba rodiče zvláštním výměškem voletní sliznice, takzvaným ptačím nebo holubím „mlékem“. Díky této strategii nejsou hřivnáči odkázáni výhradně na sezónní hojnost hmyzu jako mnozí jiní ptáci a mohou hnízdit dlouho do podzimu. Tato vysoká reprodukční schopnost vysvětluje, proč jejich stavy stále rostou a proč se hřivnáč úspěšně rozšířil i do měst, kde dnes hnízdí v parcích a alejích zcela běžně.
Tah přes naše území
Hřivnáč je u nás zvěří částečně tažnou. Část populace na podzim odlétá do jihozápadní Evropy, zejména do Francie a na Pyrenejský poloostrov, část ptáků však díky mírnějším zimám zůstává, hlavně ve městech a v zemědělsky bohatých nížinách. Naším územím navíc protahují hejna ze severu a severovýchodu.
Vrchol jarního tahu připadá na předjaří a časné jaro, podzimní tah probíhá zhruba od září do listopadu. Právě podzimní přesuny přinášejí nejpůsobivější obrázky – mohutná hejna táhnoucích hřivnáčů, která se snášejí na strniště a ozimy. V členité krajině pohraničí, například ve Šluknovském výběžku, kde se lesnaté hřebeny střídají s poli a loukami, nabízí tah hřivnáčů vděčnou příležitost k pozorování i lovu.
Pro myslivce je znalost tahových termínů a oblíbených pastvin klíčová. Hřivnáč je tvor zvyku – pokud najde bezpečné a vydatné pole, vrací se na ně den co den ve stejnou dobu, a tuto pravidelnost lze při lovu dobře využít.
Lov hřivnáče
Lov holuba hřivnáče patří k velmi dynamickým a střelecky náročným disciplínám. Hřivnáč je rychlý, obratný letec a dokáže prudce měnit směr, takže klade vysoké nároky na střelce. Nejčastěji se uplatňují tyto způsoby:
- Lov na poli s makety – lovec se zamaskuje v úkrytu na okraji pole, kam hřivnáči vytahují, a pomocí maket napodobí pasoucí se hejno, které přitahuje přelétající ptáky.
- Lov na přeletech – využívá pravidelných tahů mezi nocovištěm v lese a pastvou na poli, kdy lovec čeká v ose přeletu, často u okraje lesa.
- Lov u napajedel a vnadišť – zejména v sušších obdobích, kdy ptáci pravidelně navštěvují vodu.
Lov hřivnáče má i hospodářský rozměr – pomáhá snižovat škody na zemědělských kulturách a přispívá k regulaci stále rostoucích stavů. I zde však platí, že lovit lze jen v zákonem stanovené době lovu, kterou si myslivec ověří v aktuální vyhlášce, a vždy s ohledem na probíhající hnízdění, aby nebyly osiřelými rodiči ponechány nakrmení neschopné mladé.
Neméně důležitá je dohledávka. I drobná pernatá zvěř si zaslouží, aby byl každý sklopený nebo postřelený kus spolehlivě dohledán, a proto k loveckému dni patří dobře vedený lovecký pes – ohař nebo přinášející plemeno, které kus najde a přinese i v hustém porostu nebo na rozlehlém poli.
Hřivnáč jako lovná zvěř
Holub hřivnáč spojuje hned několik předností, které z něj dělají vyhledávanou zvěř. Je hojný, dostupný i pro myslivce, kteří nemají k dispozici velké honitby s vysokou zvěří, poskytuje výbornou tmavou zvěřinu a jeho lov je zábavnou školou střelby na rychlý letící cíl. Zároveň jeho regulace dává smysl z pohledu ochrany polních kultur.
Odpovědný přístup k hřivnáči zahrnuje:
- spolehlivé rozlišení od chráněného holuba doupňáka,
- respektování doby lovu a šetření hnízdících kusů,
- využití maket a znalosti tahových cest pro účinný a zároveň etický lov,
- samozřejmou dohledávku se psem.
Holub hřivnáč je tak ukázkou toho, jak může být i běžná, hojná zvěř zdrojem opravdového loveckého zážitku. Vyžaduje pozornost, znalost a fortel – a právě proto, kdykoli se nad podzimním strništěm objeví snášející se hejno a ozve se plácání křídel startujícího hřivnáče, zažívá myslivec napětí, které k lovu této nenápadné a přesto fascinující lesní zvěře neodmyslitelně patří.
Foto: Jarosław Ponikowski / Pexels